HISTORIE ŠKOLY




Historie školy Doloplazy se datuje k roku 1874, kdy obci nadřízené orgány nařídily postavit novou dvoutřídní školu. Doloplazská jednotřídka, která v té době stála na místě dnešního kostela, byla tehdy již zcela nevyhovující pro velký počet žáků z vesnice i přiškoleného Daskabátu. V roce 1876 již bylo zavedeno celodenní vyučování. Toho roku nastoupil i nový učitel Karel Slaníček, který vystřídal Františka Losku. Obecní samospráva, zadlužená stavbou silnice Tršice–Kocourovec, odkládala rok od roku stavbu nové školy, a proto učitel Slaníček podal roku 1881 stížnost okresní školní radě. Ta Doloplazským stavbu nové školy nařídila a chtěla, aby budova byla postavena do srpna 1881. V prvních květnových dnech roku 1881 byly položeny základy nové školní budovy a stavba zpočátku čile pokračovala. Pro nedostatek materiálu však tyto práce byly přerušeny a také následující ho roku se objevilo mnoho objektivních překážek. Musela opět zakročit okresní školní rada, která obvinila obecní samosprávu z nedbalosti. Stavby se pak ujal nový starosta obce Antonín Polívka, pod jehož řízením byla budova v srpnu 1882 dostavěna.
Škola povýšena na dvojtřídku, byla sice vysvěcena již 1. září 1882, ale učit se v ní začalo až 18. října. Do nové budovy (stála na místě dnešní základní školy) chodili jen doloplazští školáci, neboť v Daskabátě si toho roku postavili školu vlastní. Roku 1908 byla škola rozšířena na trojtřídku došlo k tomu zároveň s úpravou školní budovy přístavbou. Správce školy Antonín Halouzka byl povýšen na nadučitele a počet učitelů se zvýšil na čtyři.
Roku 1913 měla doloplazská škola celkem 216 žáků. Jen malý počet dětí pokračoval po skončení základní obecné školy v další školní docházce. V roce 1913 chodilo jen šest žáků do měsťanské školy ve Velké Bystřici a ani po založení měšťanky v Tršicích se jejich počet výrazněji nezvýšil. Do gymnázia v Olomouci chodili jen tři studenti.
Težká situace byla v době první světové války kdy musely na polích pracovat i děti, které proto byly uvolňovány ze školní docházky. V posledních válečných letech žáci ve škole, pokud ji vůbec vzhledem k potřebě jejich pracovní síly navštěvovali, museli vyrábět cupaninu, šít zimní oděvy, sbírat léčivé rostliny. Ve školním roce 1917–1918 se již téměř vůbec nevyučovalo, neboť od listopadu do ledna prováděli učitelé (pokud nebyli odvedeni) soupisy zásob. V únoru se nevyučovalo pro nedostatek topiva, a i v dalších měsících bylo málo vyučovacích hodin.
V roce 1936 bylo provedeno opatření proti nadměrné vlhkosti, 1938 nová omítka. Navrhované rozšíření oken bylo zamítnuto, chyběly šatny, kabinety a i další příslušenství. Počet žáku v roce 1919–1920 čítal 246 a škola byla rozšířena na čtyřtřídní. I v dalších letech se počet žáků obecné školy pohyboval v průměru od 125 do 150. Správcem školy v letech 1914–1931 byl František Sýkora, po něm Augustýn Libiger a konečně od roku 1940 Karel Čapka.
Počet žáků v prvních letech nacistické okupace činil více jak 150 a musely být zřizovány až dvě pobočky tříd, od roku 1941 však klesl na průměr 120–130 žáků a škola byla redukována jen na tři třídy. Zároveň však byl omezován přechod žáků na měšťanské školy a ještě více na školy střední. Jen výjimečně bylo českým dětem povolováno učení nějakému řemeslu, většinu z nich čekal osud nekvalifikovaných dělníků nacistického válečného hospodářství. Ve škole bylo zakazováno vše co souviselo s tradicemi českého národa. Byla zrušena výuka dějepisu, omezen zeměpis a počet hodin němčiny nakonec převýšil rozsah výuky mateřského jazyka. Velmi často bylo vyučování narušováno prázdninami pro nedostatek topiva a koncem války byla úplně uzavřena.
V letech 1958–1959 byla provedena generální oprava školy a to s obětavou pomocí občanů. Zřízení školní jídelny v roce 1967. Po opětovné opravě školní budovy v roce 1972 bylo konstatováno že i tak nevyhovuje stávajícím požadavkům, proto byla provedena přístavba - nové šatny, učebna, tělocvična a kabinety.

(Čerpáno z materiálů vydaných k výročí 750 let od založení obce Doloplazy.)